ústecké multi-žánrové hudební těleso
TOPlist

ÚSTÍ NAD LABEM - KLUB ATOMIC

zdroj: http://www.destroyself.cz, autor: Lojza, 8.4.2006
Jo, dějou se v životě lidským občas věci, kterejm je dost těžký porozumět. Přestože máme Ústí takřka "přes kopec", hráli jsme tam někdy v roce 2002, pak čtyři roky roky ne, a teď najednou třikrát během pěti měsíců. Poprvé to bylo v KD Corso, coby support Horkýže slíže, podruhý jsme šaškovali na maturitním plese kamarádky Peťky, a do třetice si nás na společný hraní pozvala nám do té doby neznámá ústecká kapela Arashit.
Do klubu Atomic jsme dorazili v domluvený čas. Bar už byl otevřen a kolem malého pódia se motali jacísi hudebníci, kteří štelovali aparáty a dolaďovali celkovej zvuk jednou hitovkou od RHCP. Jsme slušně vychovaní mládenci, a tak jsme pozdravili, a protože jsme nikoho nezajímali, čuměli jsme na aparát, na bar a na těch pár lidí, co tam tak všelijak postávalo. Náhle se na nás podívala jediná momentálně přítomná dáma a - děsně se rozchechtala. Copak o to, my moc dobře víme, že nejsme žádní manekýni, ale ona se kupodivu nesmála našemu dyzajnu. Byla to hlavní pořadatelka Ája a měla radost, že nás poznala. Což ovšem nebylo až tak těžký, když jsme na sobě měli firemní trička, že jo.
Pak už vše probíhalo tak nějak standartně - seznámili jsme se s pořádající kapelou a kecali a kecali… Řeč přišla i na to, proč si vzpomněli zrovna na nás, když my je vůbec neznáme. Pořadatelka - arashití bubenice Ája - se bez mučení přiznala, že nás viděla hrát před čtyřmi lety na ústeckejch skejtovejch závodech. A že se jí naše hraní tehdá líbilo. To mě zaujalo, protože před čtyřmi lety jsem v Destroyself ještě nehrál, a tak jsem od kluků vyzvídal podrobnosti z dávné historie. Míša se mi stydlivě svěřil, že to byl instrumentálně i pěvecky "pěknej průser". Pepíno Míšovi přitakal, a pak se rozpomněl: "Ale pak jsem si tam s nějakou holkou furt povídal o bubnech… Nojo, dyť tos byla přece ty!!!" Tak a další historická hádanka je vyřešená, Miroslav Ivanov by z nás měl radost.
Časem došlo na určení pořadí kapel. Na rozdíl od předešlého hraní v Benešově, kde kol tohoto tématu panoval díky některejm nespokojencům poměrně veselej zmatek, tady se nám dostalo té cti říct si sami, kdy chceme hrát. Zvolili jsme krásnou druhou pozici ze čtyř možných. Klubík se mezitím postupně plnil, až se jakž takž zaplnil. Což bylo fajn, protože si lidi aspoň nemuseli šlapat po držkách. Přesto prý venku postávalo na dvacet případů, kteří prý neměli na vstup. To mi přijde zvláštní, vždyť vstupné byla na dnešní dobu neuvěřitelná dvacka!
První vystoupila ústecká kapelka P.B.S. O nich jsem také ještě nikdy neslyšel a jejich produkce mě tudíž zajímala. Po prvních dvou kusech jsem si řekl: "A hele, ten jejich frontmen má rád Vypsanou fixu", jelikož frázoval tak trochu jako věhlasný Márdi. Ovšem po několika dalších písních jsem své mínění poopravil. Hráli sice sice "začátečnickej"(nemíním hanlivě), ale naprosto svébytnej a promyšlenej bigboš. A já mám odjakživa rád kapely, který u hraní používaj nejen ruce a srdce, ale i hlavu. Během produkce P.B.S. jsem - coby kapelní opilec - pozval slečnu pořadatelku na panáka. Snažím se tak s pořadateli činit vždy, když to jde (smutno člověku chlastat samotnému), ale je fakt, že je rozdíl mávat nad hlavou kořalkou kupříkladu se starými známými Vášou nebo Sášou, a něco jiného je zvát na panáka dívku, kterou znám sotva pár minut, žejo. Ale dopadlo to dobře. Ája zvolila slivovici, kterou tam měli docela dobrou, a tak jsem si mohl připadat jako džentlmen.
Pak přišla řada na nás. O našem hraní jsem psal už mnohokrát, a kdoví, možná ještě mnohokrát psát budu, takže mě nenapadaj žádný novinky, se kterejma bych se P.T. čtenářstvu mohl svěřit. Snad jen tolik, že zvuk byl v pohodě, zahráli jsme v pohodě a lidi byli taky v pohodě. Jen já jsem v pohodě nebyl. Před hraním jsem si z neznámých příčin zakroutil tónovou clonou na base. A pak jsem se nestíhal divit… z bedny lezly zvuky jako když soused v zimě startuje trabanta… Marně jsem šteloval aparát, v něm to nebylo. Až asi po třech písničkách jsem si vzpomněl, praštil se pěstí do čela, zakroutil tónovou clonou zpátky a ejhle - zvuk "znormálněl" a i Míša přestal kroutit hlavou jako Hurvínek. Z toho plyne naučení, že slivovici s pořadatelem ano (vitamínů není nikdy dost), ale radši až po koncertě.
Večer postoupil do dalšího levelu. Třetí v pořadí hrála Poslední kapka z Brandýsa nad Labem. Z interfernetu jsem si předem zjistil, že se úpěšně zúčastnili jakýchsi hudebních "dovednostních soutěží", kde kapela hraje před jakousi porotou (obvykle složenou z provařených xichtů českého hudebního "nebe"), která kontroluje, kolik tónů za minutu jsou muzikanti schopný zahrát. Je to jako ve sportu - vyhrává rychlejší. Jak říkám, nejsem žádným příznivcem takovýchto hudebních olympiád, ale na druhou stranu vyznávám heslo že "proti gustu žádný dyšputát" Tož jsem byl zvědavej, co pánové a dáma předvedou. A skutečně - všichni hráli tolik tónů, až mi z toho hlava třeštila a nestíhala pobírat. Tak jsem aspoň pozoroval slečnu zpěvačku. Ta moc zpívat nemohla, protože musela furt dávat přednost věčně sólujícím kolegům, a tak (asi z nudy) pochodovala po pódiu po kolenou. A tehdy jsem se načapal, že jsem teda pěknej čuňák.Vida slečnu na kolenou, náhle se mi z hlubin mé paměti vynořila dávno zapomenutá říkačka z dob puberty: "Na kolena kůže líná… budeš kouřit Vendelína…." Ach jo škoda, že nejsem psychiatr. Občas bych se potřeboval.
Závěr večera patřil pořádajícím Arashitům. Jejich tvorbu je těžký někam zařadit. já tam slyšel vliv starejch kytarovejch velikánů, minimalismus Briana Ena i nějaké metalové zvuky - fakt těžko slovy popsat. Koukal jsem na ně jak Paroubek do slabikáře. Ale špatný to nebylo a na hudebnících bylo vidět, že se hraním baví. A to je vždycky fajn.
Po téhle celkem vydařené akci jsme se rozloučili a dál už to byl normální pokoncertní rituál. Na pumpě koupit jídlo na cestu a šupem do hajan. A to je vše, přátelé!
31.03.2008 10:06:45
slamova.alena
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one